Určení daňové rezidence

Jednou ze zásadních věcí, kterou jsme museli v oblasti daně z příjmů fyzických osob řešit, bylo vyhodnocení daňové rezidence osoby za uplynulý kalendářní rok, který provázely mnohé restrikce v pohybu mezi různými státy. Tyto restrikce mnohdy znamenaly, že místo pobytu a výkonu práce bylo (dobrovolně, ale i nedobrovolně) jinde než za běžných okolností. Tím, že při vyhodnocení daňové rezidence fyzické osoby je jedním z kritérií fyzická přítomnost na území státu, bylo nutné správnému určení věnovat patřičnou pozornost. Daňová rezidence totiž představuje rozsah, v jakém bude osoba podléhat zdanění ze svých příjmů v konkrétním státě. Daňový status osoby ale také určuje, jaké odpočty a slevy může daná osoba uplatnit.

Pro fyzické osoby v České republice platí, že daňový rezident je osoba, která zde má bydliště nebo se zde obvykle zdržuje. Bydlištěm rozumíme místo, kde má poplatník stálý byt za okolností, z nichž lze usuzovat jeho úmysl trvale se v tomto bytě zdržovat. Tím, že se zde obvykle zdržuje, myslíme, že zde pobývá alespoň 183 dní v příslušném kalendářním roce (souvisle nebo v několika období). Daňový rezident má tzv. neomezenou daňovou povinnost, která se vztahuje na všechny příjmy, tj. ze zdrojů na území ČR i ze zahraničí. Osoby, které nesplňují uvedená kritéria, jsou pak daňovými nerezidenty, kteří mají v ČR pouze tzv. omezenou daňovou povinnost vztahující se pouze na příjmy plynoucí ze zdrojů na území ČR (za nerezidenty jsou považovány i osoby, které se v ČR zdržují pouze za účelem studia nebo léčení, i kdyby se zde zdržovaly déle než 183 dní). 

Tato pravidla uvedená v českém zákoně o daních z příjmů jsou poměrně jasná. Ovšem je třeba si uvědomit, že obdobná pravidla určení daňové rezidence si stanovuje každý stát, a tak nezřídka dochází k situaci, že osoba je dle lokální legislativy považována za daňového rezidenta ve více státech.

V této situaci je pak nutné konečnou daňovou rezidenci posoudit v kontextu příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Rozhodujícím kritériem daňové rezidence je pak obvykle postupně stálý byt, středisko životních zájmů, stát, kde se osoba obvykle zdržuje a stát, jehož je osoba občanem. Nelze-li rozhodnout na základě předchozích kritérií, je pak nutné požádat o posouzení příslušné autority obou států, které konečnou daňovou rezidenci určí vzájemnou dohodou.

U migrujících osob nastává v praxi běžně situace, že osoba má stálý byt ve více státech. Stálým bytem totiž rozumíme místo, které má osoba kdykoliv dostupné k bydlení, ať jde o dům, byt, nebo i pronajatou místnost. Z této definice je jasné, že stálých bytů může mít jedna osoba více. Při existenci více stálých bytů po celé zdaňovací období je pak nutné daňovou rezidenci vyhodnotit na základě dalšího kritéria, kterým je tzv. středisko životních zájmů, což je místo, ke kterému má osoba užší osobní a ekonomické vazby, tedy nejčastěji místo, kde se nachází nejbližší rodina. Ovšem i toto kritérium nemusí být vždy jednoznačné, např. u svobodné osoby bude záležet na jejím subjektivním posouzení, zda je středisko životních zájmů určeno nejbližšími rodinnými příslušníky či místem, kde má osoba např. zaměstnání.

V praxi se také někdy setkáváme s tzv. rozdělenou daňovou rezidencí osoby, kdy osoba je po část roku daňovým rezidentem jednoho státu a po zbývající část roku pak daňovým rezidentem druhého státu (tzv. split daňový rezident), což nastává v případě změny bydliště z jednoho do druhého státu. V těchto případech je pak nutné věnovat patřičnou pozornost správné alokaci příjmů do období daňové rezidence a daňové nerezidence, a taktéž správnému uplatnění příslušných daňových slev v příslušných obdobích.

Byť je určení daňové rezidence dané osoby teprve tím počátečním milníkem při samotné přípravě daňového přiznání, jde o milník zásadní, jelikož nesprávné vyhodnocení má značné dopady na daňové zatížení dané osoby. V nejistých situacích, tedy zejména u migrujících osob, proto doporučujeme vždy konzultovat daňový status s daňovým poradcem. My Vám v tomto ohledu budeme samozřejmě velmi rádi nápomocni.