Soudní rozhodnutí týkající se cestovních náhrad

V daném případě společnost poskytovala svým zaměstnancům cestovní náhrady spojené s přijetím zaměstnance do pracovního poměru podle § 152 písm. f) zákoníku práce – jednalo se konkrétně o náhrady výdajů za použití soukromých vozidel zaměstnanců při cestě z jejich bydliště do místa výkonu práce a zpět. Zmíněné náhrady byly vypláceny na základě vnitřního předpisu se zdůvodněním nedostatku nabídky práce na místním trhu práce. Společnost z těchto částek tak neodváděla zálohu na daň z příjmu ze závislé činnosti.

Správce daně ale vyslovil závěr, že aby byly cestovní náhrady při přijetí do zaměstnání daňově účinným nákladem, který bude na straně zaměstnanců osvobozen od daně z příjmů, tak se musí jednat o tuzemské cestovní výdaje. Jeho argumentace by se tak dala shrnout, že § 166 zákoníku práce řeší poskytování cestovních náhrad při zahraniční pracovní cestě, nicméně v tomto ustanovení absentuje možnost poskytnutí náhrad při přijetí do zaměstnání.

Nejvyšší správní soud nejprve sdělil, že § 177 je sice včleněn pod Hlavy III, Část 7 zákoníku práce, která nese označení „Poskytnutí cestovních náhrad zaměstnanci zaměstnavatele uvedených v § 109 odst. 3 zákoníku práce“, nicméně podle § 156 odst. 3 zákoníku práce lze dovodit jejich aplikaci i pro zaměstnavatele ze soukromé sféry.

Následně soud shrnul, že náhrada výdajů spočívajících v poskytnutí cestovních náhrad při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru je ze strany zaměstnavatele dobrovolná, nicméně pokud je stanovena, tak je omezeno stejnou výši a podmínkami, které platí pro přeložení zaměstnance nebo jeho dočasné přidělení k jinému zaměstnavateli do jiného místa výkonu práce podle § 165 odst. 1 ve spojení s § 157 až § 164 zákoníku práce, zároveň pro tento druh náhrad platí časové omezení v souladu s § 177 odst. 2 zákoníku práce. Tento dobrovolný institut náhrad při přijetí do pracovního poměru je tak využitelný jak pro zaměstnavatele z nepodnikatelské sféry, tak i ze sféry podnikatelské, přičemž ani v jednom případě se nebude jednat o zdanitelný příjem zaměstnance. Soud také potvrdil názor daňového subjektu, kdy z citované právní úpravy neplyne žádné omezení pojmu cestovní náhrady ve smyslu § 152 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pouze na výdaje za cesty uskutečněné v rámci České republiky.

Jedná se o pozitivní soudní rozhodnutí. Stále mě zaráží, že státní správa „neustále“ zkouší při svých právních názorech využívat, když se jí to samozřejmě hodí, čistý jazykový výklad dané normy, případně zkouší přesvědčit soud o „novém pohledu na věc“ i pro oblast úpravy, která je z mého pohledu již dávno vyřešena a panuje v ní i celkem shoda na odborné půdě.

Pokud Vaše společnost poskytuje svým zaměstnancům cestovní náhrady a přáli byste zrevidovat systém, neváhejte se na nás obrátit, rádi Vám pomůžeme.