Průběh statutárního auditu

Přečtěte si také předchozí článek o auditu ZDE.

Audit lze rozdělit do (až) pěti vzájemně navazujících částí (jednotlivé části si blíže popíšeme níže):

1. Plánování auditu
2. Předaudit
3. Inventury
4. Hlavní audit
5. Závěr auditu

V první fázi, plánování, je pro auditora klíčové seznámení se s činností klienta do největších detailů. Podle ISA 315 (Mezinárodní auditorské standardy) je auditor povinen podrobně se seznámit s interními procesy společnosti (včetně procesů, které zdánlivě nemají dopad na účetní výkazy, např. IT systémů společnosti). Klienti tedy můžou očekávat různorodé otázky, u kterých nemusí vidět souvislost s primárním cílem auditu (ověřením účetních výkazů). Tyto informace jsou posléze auditory analyzovány s cílem odhalit možná rizika významné nesprávnosti (ačkoliv primárním cílem auditu není odhalování podvodného jednání, auditor by měl být schopen odhalit místa v interních procesech společnosti, která by mohla dát příležitost k podvodům – tyto rizikové body jsou ke konci auditu součástí dopisu managementu společnosti). Auditoři následně stanoví plán auditu, podle kterého budou postupovat.

Druhou fází je předaudit (my auditoři používáme častěji termín prefinal), který obvykle probíhá v průběhu auditovaného období (pokud má společnost jako účetní období kalendářní rok, prefinaly obvykle probíhají na podzim), kdy auditoři provádějí audit za část období (typicky za 9 až 10 měsíců účetního období). Během předauditu jsou nejvíce testovány „tokové“ položky z účetních výkazů (především výnosy a náklady, u kterých neočekáváme žádné zpětné změny). Dále auditoři během prefinalů provádějí testy kontrol (tyto nejsou povinné, ovšem v případě účinnosti těchto testů mohou výrazně ušetřit čas a práci na obou stranách).  

Mezi prefinalem a hlavním auditem obvykle probíhají inventury. V praxi se auditoři pravidelně účastní inventury zásob, v případě významných zůstatků v pokladně i inventury pokladny. Pokud by se auditor nemohl inventury zúčastnit, je možno několik vývojů – pokud mu byla účast znemožněna ze strany klienta, je auditor povinen tuto skutečnost uvést ve svém výroku. Za předpokladu, že by auditor nebyl schopen se inventury zúčastnit z důvodu překážek na své straně (např. kvůli nemoci), musí se inventury zúčastnit v nejbližším možném náhradním termínu.

Po případných prefinalech a inventurách následuje hlavní (finální) audit. V průběhu hlavního auditu jsou testovány všechny významné položky z účetních výkazů spolu se všemi oblastmi, které auditor identifikoval jako rizikové. Auditoři provádějí testy věcné správnosti či detailní testy, případně jejich vhodnou kombinaci. Průběh auditu se liší u jednotlivých zakázek, a není tedy možné všeobecně říct, jak bude daný audit probíhat.

Poslední, ovšem pro mnohé nejdůležitější fází auditu je fáze závěrečná – v té jsou auditory zkontrolovány účetní výkazy (včetně přílohy) společnosti, a to jednak zda odpovídají realitě, zda jsou sestaveny v souladu s legislativou a zda si vzájemně neodporují. Dále je managementu společnosti a zástupcům vlastníků zaslán dopis, obsahující (mimo jiné) významná rizika z hlediska kontrolního prostředí klienta, významné nálezy, seznam (ne)opravených nesprávností, potvrzení nezávislosti členů auditního týmu atd. Poté auditor vydá zprávu auditora, obsahující výrok auditora. Ten může mít čtyři podoby -> výrok bez výhrad, výrok s výhradou, záporný výrok a odmítnutí výroku.

Výrok bez výhrad je nejlepším možným výrokem, který znamená, že účetní závěrka podává ve všech významných směrech věrný a poctivý obraz účetnictví.

Pokud by výrok bez výhrad byl ve školních lavicích hodnocen známkou 1, výrok s výhradou lze vnímat jako známku na pomezí 2 a 3 -> auditor zde konstatuje, že s výjimkou uvedených skutečností podává účetní závěrka věrný a poctivý obraz účetnictví. Tyto skutečnosti jsou poté ve zprávě auditora uvedeny – pokud se budeme držet školní analogie, auditor ve svém výroku popíše, že veškeré části výkazů by hodnotil známkou „za 1“, ovšem s výjimkami, které by hodnotil známkou horší; tyto výjimky jsou poté uvedeny a zdůvodněny.

Pokud bychom vnímali výrok bez výhrad se známkou „2-“, záporný výrok by ve školních lavicích dostal za 5 -> auditor zde konstatuje, že závěrka jako celek nepodává věrný a poctivý obraz účetnictví. To nemusí nutně znamenat, že je úplně celá závěrka špatně – znamená to ovšem, že míra chyb/nesprávností je tak veliká, že na výkazy jako celek se nelze spoléhat.

Odmítnutí výroku pak nastává v situaci, která by se ve školním prostředí nejlépe hodnotila slovy „nedostavil se na test“. Tento výrok je vydáván v situaci, kdy byl auditor ve své činnosti omezen do takové míry, že nemohl objektivně zhodnotit stav účetních výkazů. Tato omezení obvykle vyplývají z (ne)spolupráce klienta na auditu – auditor sám je povinen provést audit s náležitou péčí, a nemůže tedy audit neprovést a poté vydat odmítnutí výroku (a ačkoliv to z názvu nevyplývá, odmítnutí výroku je také výrok).

Nakonec je potřeba říct, že auditor nemá pravomoc klientovi cokoliv nařizovat – jeho role je rolí poradce či ověřovatele, a ačkoliv statutární orgán klienta může vydat výkazy v podobě, v jaké chce on, auditor musí přiměřeně upravit auditní zprávu a svůj výrok, který je nedílnou součástí účetní závěrky.

V dnešním článku jsme si shrnuli základní body průběhu auditu včetně jeho výstupů – v případě dotazů se neváhejte obrátit na naše odborníky, kteří Vám rádi poradí.