Oceňování majetkových podílů z pohledu odhadce

V minulém článku jsme si představili základní způsoby oceňování majetkových podílů z hlediska účetnictví – v tom dnešním si představíme poměrně odlišnou disciplínu, a tou je ocenění podniku
(a s ním spojené ocenění podílu na tomto podniku). Nejprve si ovšem musíme vymezit nejdůležitější rozdíly oproti účetnímu oceňování.

V první řadě je důležitý pohled na předmět ocenění – zatímco účetní předpisy (minimálně ty české) jsou orientovány na věřitele a v mnoha ohledech dávají přednost formě nad obsahem (např. z hlediska rozpoznávání aktiv pořízených na leasing, která nejsou vidět v rozvaze, ačkoliv jsou využívána společností a jako plnohodnotná aktiva mnohdy fungují), oceňovatelé dávají přednost „ekonomickému pohledu“: důležitější je pro ně obsah nad formou (k výše zmíněným leasingům tedy přistupují podobně jako IFRS) a jejich cílem je zobrazit informace pro majitele společností (ačkoliv existují oceňovací metody, které jsou zaměřeny na věřitele).

V druhé řadě je důležitý fakt, že zatímco účetní oceňování vychází z historických cen (a tím pádem z podložených dat), oceňovatelé se zaměřují na budoucnost, a tím pádem lze výsledek jejich práce označit jako jakousi fikci (čímž autor nechce tuto disciplínu jakkoliv degradovat – oceňování podniků je náročnou disciplínou, která ani nemá za cíl najít přesnou hodnotu – jejím úkolem je přinést představu o možné hodnotě, kterou by podnik mohl k určitému datu mít, čímž mohou pomoci při rozhodování o akvizicích, fúzích apod).

Ocenění samotné se dělí podle tzv. bází hodnoty (tedy účelu, za jakým je ocenění děláno) – nejběžnějšími bázemi hodnoty jsou tržní ocenění (ocenění, které má za cíl odpovědět na otázku „Za kolik by byl daný podnik směněn při nezávislé transakci mezi dvěma průměrnými účastníky trh k danému dni?“) a investiční hodnota (ocenění, které odpovídá na otázku, jakou má daný podnik cenu pro konkrétního investora ke konkrétnímu datu). Bází hodnoty existuje samozřejmě více, tyto ale považuji za nevýznamnější.

Samotné ocenění poté probíhá za pomocí oceňovacích metod – ty dělíme do tří kategorií:
1) výnosová -> „Jaká je současná hodnota budoucích příjmů podniku ke konkrétnímu dni?“
2) majetková -> „Jaká je reálná hodnota majetku společnosti?“
3) tržní porovnání -> „Za jakou cenu jsou obchodovány podobné podniky?“

Pro podniky, které mají předpoklad dlouhého trvání, jsou nejběžnější výnosové metody (nejužívanější je metoda DCF, tedy Disconted cash flow). Pro podniky, které mají omezenou dobu životnosti (či pro ocenění dělané pro věřitele) jsou zase podstatné majetkové metody (nejdůležitější z těchto metod je likvidační metoda, která mi odpovídá na otázku „Kolik bych dostal, kdybych podnik zlikvidoval, zaplatil veškeré závazky a rozprodal veškerý majetek?“). Poslední metoda je zase zaměřená na přiměřenost ceny – pomocí srovnání s daty z kapitálového trhu se dozvíme, zda je za podobné podniky placeno výrazně více, či méně než za náš zvolený podnik.

Jakmile máme ocenění celého podniku, ocenit pouze podíl na něm je pouze otázka jednoduché matematiky a případných srážek/přirážek k ceně (např. pokud kupuji pouze 5% podíl společnosti, nelze očekávat, že zaplatím 5 % z ceny za celý podnik – v této ceně je obvykle započítáno i právo na ovládání společnosti – zmíněný 5% podíl bude tedy levnější).