Lodní deník 18-03-2020

Život každého z nás (i když doufám ne zdravotně) zasáhla současná epidemie koronaviru. Velmi rychle jsme museli přeskládat naše životy a byznys modely tak, abychom se vyrovnali se současnou situací, ale také abychom přežili nejen případnou opravdovou nákazu, ale především následky ekonomické i sociální, které současná bouře vyvolala a ještě vyvolá. Troufám si tvrdit, a doufám, že mě za to nikdo nebude pranýřovat, že možná právě následné vlnobití bude horší, než bouře sama. Doufám, že se nikoho osobně nedotkne, pokud si dovolím poukázat na pozitiva současné krize a – jak už je mým zvykem – připodobnit moje pozorování k tomu, co jsem zažila na moři.

Virus na palubě je něco, co normální posádky absolutně odmítají. Jste-li nemocní, nebo pokud byste mohli být nemocní, správný kapitán vás na palubu prostě nevezme. Jednou jsem zažila epidemii na palubě, postupně onemocněli všichni a největší problém byl v tom, že nemocní lidé pak jsou oslabení a de facto ohrožují životy všech ostatních a to nejvíce platí u kapitána. Tohle je asi každému jasné, proto jsem absolutně nepřijímala nějaké riskování v podobě „byla jsem v Itálii, cha cha, letím letadlem a jedu taxíkem na jednání“ či machrování typu „to je v pohodě“, „mně (ještě) nic není“ a „já s rouškou trapčit nebudu“. Jediný správný postup podle mě je důsledná karanténa a dodržování všech hygienických a jiných pravidel, i kdyby se ukázalo, že byla (nad)bytečná. Předpokládám, že důsledky podceňování už všechny poučili, osmělíme se ven s těmi rouškami a příště, až přijde (nesjpíš bohužel něco ještě horšího), už všichni vytáhneme rovnou tato pravidla a nebudeme o nich ještě několik dní licitovat či žertovat.

Hodně lidí se mě ptalo, zda jsem na moři měla ponorkovou nemoc. Upřímně, na moři nikdy, ale doma na nuceném home office ji pomalu dostávám! Všichni jsme se ve firmě zaměřili na to rychle zvládnout přechod na 100% digitální a distanční formu fungování a opravdu se to povedlo! Jsem na to vážně hrdá. Teď ale začíná fáze číslo dvě a tou je zvládnout home office v kombinaci s dětmi, které jedou na domácí výuce, nemožností osobního kontaktu s vnějším světem, složitostí komunikace a přetíženými datovými spoji. Výsledkem je obrovská časová i psychická zátěž. Myslím, že je to jednak téma pro virtuální sociální sítě, kde bych nejspíš hledala poučení a pomoc a především je to vynikající nácvik efektivního zvládání home office u těch, kdo dosud neměli zkušenosti a tudíž vypracovanou disciplínu. Především si ale užívám toho, jak najednou jde věci řešit rychleji a na dálku. V našem případě to byl například přechod na bezpapírovou komunikaci a zrušení mítinků. Doufám, že takovéto optimalizace i po skončení krize vydrží…

Do bouře nejedete bez opatření. Zrefujete plachty, je-li třeba, přidáte motor, šetříte zásoby, zajistíte všechno, co by mohlo dojít k úhoně a chráníte posádku pravidly a záchrannými pomůckami. Pozoruji a také pomáhám v ekonomické bouři téměř shodnými kroky, tj. nastavit nejvýhodnější kurz, spustit jasná pravidla hry (včetně business continuity plánů), hledat úspory, sáhnout do rezerv, je-li to třeba, ale zároveň šetřit a hlavně zajistit bezpečí a eliminovat rizika. Každá profesionální posádka je cvičená na krizové situace. Firmy zase mají vypracované krizové plány, ovšem v obou případech je prověří praxe. Upřímně, i profesionálové chybují v kritických situacích. V nedávno odvysílaném dokumentu ČT byl případ vrtulníku, který padal do rozbouřeného Severního moře a profesionální pilot při volání MAYDAY zapomněl uvést zeměpisné souřadnice. To je školácká chyba, za kterou vás na ČTÚ vyhodí i od obyčejné zkoušky na průkaz SRC (obsluha lodních radiostanic). Při přípravě na tuto zkoušku jsem si pustila pár reálných MAYDAY volání a ani jedno nebylo dokonale podle předpisu. Při představě, že se řítím do ledových oceánských vod s 18 lidmi na palubě, bych možná nevykoktala ani to MAYDAY, takže z gauče se to hezky kritizuje. Připravme se tedy na chyby, nicméně, stejně jako to dělá armáda nebo letecký průmysl, poučme se z nich. Říká se tomu After Action Review, zachrání to životy při příštích operacích či v našem případě, byznys při příštích krizích.

Po každé bouři následuje očistný proces, drhne se paluba, uklízí se nepořádek, který bouře napáchala. Všichni jsou šťastní, že to přežili a hrdí na to, jak to přežili. Těším se na tento moment a myslím, že nás to všechny jenom posílí, nejen ve smyslu imunity!