Ekonomické okénko

Slaďování pracovního a soukromého života (work-life balance) se v novém tisíciletí stal pojmem, který se pod tlakem veřejné diskuze krmené řadou studií, článků a přednášek opatrně dostává do firemních strategií a příruček. Proč je tedy jeho řešení tak bezzubé? Proč všichni cítíme, že ve skutečnosti to nefunguje anebo že to prostě „není ono“?

Domnívám se, že důvodem jsou naše očekávání řešení přicházejícího ze strany trhu práce. Ten je ale nastaven přesně opačně, tedy získat z lidí maximum za co nejnižší náklady. Tak totiž ekonomika funguje. Po zaměstnancích žádáme výkon nejen v pracovní době, ale vybavíme je i nástroji, aby mohli pracovat i mimo pracovní dobu a zbytek času lze přeci opanovat činnostmi, které zaměstnavatele podporují alespoň nepřímo (když už nic jiného, tak alespoň neformálním setkáváním, akcemi pro rodiny či vzděláváním).

Zdá se, že pracovat nemůžete jen, pokud budete mrtví anebo bez signálu (přičemž to druhé velmi brzy z této planety vymizí). Proto žádat zaměstnavatele, aby skutečně účinně vyřešil work-life balance je jako chtít po rybářovi, aby místo návnady použil dobré slovo. Z toho, jak je trh nastaven a jaké nástroje máme dnes (a můžeme si představit, jak se budou dále rozšiřovat a zrychlovat), je jasné, že rozdíl mezi prací a osobním životem se zcela stírá (v některých profesích už tomu tak je). Sladění pracovního a soukromého života je tedy na nás, zaměstnavatel si své rybky totiž uniknout nenechá. Moderní informační a komunikační technologie nám přeci mohou pomáhat úplně stejně jako zaměstnavatelům, home office a možnost pracovat odkudkoliv je dnes mimochodem stejně silným motivem pro zaměstnance jako peněžní odměna, alespoň to vyplývá z čerstvého průzkumu uchazečů o zaměstnání u nás.

Práci si tedy, čistě teoreticky, a pokud to vůbec jde, můžeme dělat, kdy se nám to hodí. Je jen otázka, kolik času doopravdy strávíme prací, kolik jinou činností a zda nám tato činnost kompenzuje pocit spokojeného života. V tom je totiž dle mého začátek řešení problému – pocit, kolik času trávíme prací, se se skutečností totiž rozchází, a to na obě strany!

Začněte tedy u sebe a s diářem v ruce. Zapisujte si, kolik času na čem trávíte a pak si spočtěte, kolik která kategorie spolkne. Týden má 168 hodin, 56 hodin z toho prospíme, 10 hodin projíme a 10 hodin procestujeme. Pokud bychom pracovali 8,5 hodiny v pracovní dny, zbývá 49,5 hodiny na to ostatní. I kdybychom pracovali 10 hodin denně, máme pořád zcela volných 42 hodin za týden! To je 6 hodin v průměru denně, kdy bychom se dle všeho měli věnovat rodině, přátelům a sobě, ale náš pocit je zcela jistě jiný – nemáme čas zavolat příteli, zajít si na výstavu, přečíst knihu anebo jít se synem na trénink.

Vše je v naší hlavě. Ten pocit nás možná frustruje víc, než jaká je realita anebo možná toho od sebe prostě jen požadujeme moc. Znám a sama jsem zažila několik situací, které dokazují, jak málo někdy stačí. Nemusíte trávit s dětmi celé odpoledne, stačí nenadálý telefonát ze školy, abyste si vyzvedli syna. A co uděláte? Okamžitě změníte program, běžíte do školy, cestou koupíte zmrzlinu a pak si chvilku doma se synem stavíte LEGO (protože schůzku na ten čas původně domluvenou jste stejně zrušili). Kupodivu si váš syn bude tento den pamatovat jako skvělý ještě hodně dlouho!

Jiný den ráno zjistíte, že máte vytopenou koupelnu, musíte okamžitě volat instalatéra, mezitím voláte do práce, zjistíte, že většinu toho, co jste chtěli udělat v práci, úplně stejně dobře uděláte doma, schůzky naplánované na hodinu vyřídíte telefonem za 20 minut (všimněte si, že telefonáty s tou samou osobou k tomu samému tématu jsou vždycky kratší než osobní schůzky!). Najednou jste si čas udělali. Protože jste museli a v tom to je!

Stanovte si priority pro vlastní volno. Cvičení, děti, přátele… a berte je stejně vážně jako priority v práci. Tím nikoho nenabádám k tomu, aby odsunul uzávěrku a šel místo toho s dětmi do ZOO. Nicméně práce vás vždycky důrazně upomene, kdežto rodina, přátelé, vy...to vždycky nějak ukecáte a ono to počká. A právě proto vzniká ta nerovnováha. Kromě toho, že může být z části jen ve vaší hlavě, vzniká především tím, že zaměstnavatel má nějaký bič, kterým ty pracovní priority dostane na první místo. Musíte si tedy vzít bič sami na sebe, aby se váš čas dostal do rovnováhy, protože nikdo jiný to za vás neudělá a přeci nechcete, aby pokaždé musela přijít nějaká pohroma, která by vás donutila priority změnit.

Mírnější cesta je si udělat plán. V pracovním kalendáři si stanovte, kdy si dáte pauzu, kdy odejdete, naplánujte si schůzky s přáteli a vyzvedávání syna ze školy. Klíčem k úspěchu je to plánovat dopředu a dělat pravidelně, protože přesně tyto dva kroky z toho udělají zvyk. Ve výsledku toto je vítězství na obou stranách, protože frustrovaní a nemocní lidé podávají nižší výkon a mají vyšší fluktuaci, což žádný zaměstnavatel nechce.

Nemáte pocit, že se nám téma work-life balance posouvá někam jinam? Je to tak! Posouvá se totiž k tématu celkové spokojenosti lidí v každé z těch dlouhých 168 hodin v týdnu.